Jiří Mahen
(12. 12. 1882, Čáslav – 22. 5. 1939, Brno)
Básník, prozaik, dramatik i dramaturg, novinář, publicista a knihovník, významný organizátor kulturního života města Brna v období mezi dvěma světovými válkami.
Jiří Mahen
Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura) se narodil v tradiční evangelické a písmácké rodině jako třetí ze třinácti dětí. Otec byl v Čáslavi majitelem malého pekařství. Podle rodinné tradice pocházeli Vančurové ze starého zemanského rodu Vančurů z Řehnic.
Do obecné školy chodil Jiří Mahen ve svém rodišti, kde také v roce 1893 nastoupil do primy tamějšího gymnázia. To už byla jeho matka sedm let mrtva a otec podruhé ženat. V roce 1894 došlo k definitivnímu úpadku otcovy pekařské živnosti. Otec, jenž marně hledal přiměřené zaměstnání v Čáslavi a okolí, přijal nabídku faráře bratrské církve Eugena Schmidta z Dubé u České Lípy, aby si vydělával jako kolportér náboženské literatury a pomocník faráře. Do Dubé se rodina odstěhovala roku 1895.
Gymnazista Mahen však zůstal v Čáslavi. Bydlel tam u svých příbuzných a do Dubé dojížděl pouze na prázdniny. Po absolvování kvarty pak strávil v Dubé celý školní rok jako žák německé měšťanské školy. Do kvinty a sexty chodil rovněž v Čáslavi, septimu a oktávu absolvoval v Mladé Boleslavi, kde také roku 1902 maturoval. Do gymnaziálních let spadají jeho první literární pokusy.
V následujících pěti letech studoval Mahen na pražské filozofické fakultě češtinu a němčinu. Společně se svým vrstevníkem a čáslavským rodákem Rudolfem Těsnohlídkem a také s Františkem Gellnerem, spolužákem z Boleslavi, vstoupili do okruhu Neumannova Nového kultu a spolupracoval s dalšími podobně anarchisticky a socialisticky zaměřenými časopisy – Novým životem nebo nově založenou Prací. V Novém kultu publikoval poprvé pod pseudonymem Mahen. S materiální bídou a s duchovní atmosférou svých studentských let se vyrovnával ve svém pozdějším románě Kamarádi svobody (1907). V roce 1905 Mahen debutoval rovněž v oblasti, která se později stala těžištěm jeho literární tvorby – jako autor aktovky Juanův konec. O rok později vytiskl v Květech svou první celovečerní hru Prorok.
Počátky tvůrčí činnosti
Osudový obrat v Mahenově životě znamenal jeho odchod na Moravu. Po studiu, které opustil těsně před závěrečnou zkouškou, působil ve školním roce 1907/1908 jako suplent na reálce v Hodoníně a další dva roky na obchodní akademii v Přerově. Moravské prostředí si zamiloval. Snaha co nejvíc se sblížit s moravským lidem ho vedla k prázdninovému pobytu na evangelické škole v Javorníku u Velké roku 1909. Zde napsal svou nejúspěšnější hru Jánošík, inspirovanou cyklem Zbojníci od přítele Miloše Jiránka. Hra měla premiéru v pražském Národním divadle s Eduardem Vojanem v hlavní roli. Básně psal už od studentských dob. Jeho raná lyrická tvorba vycházela z dobového anarchismu a byla spjata s životním pocitem a postojem generace přelomu 19. a 20. století (Plamínky, Balady, Duha, Tiché srdce). Současně se pokoušel i o prózu. V roce 1907 vydal pod názvem Podivíni impresionistické povídky o romantických snílcích a společenských vyděděncích, o jejich citových dramatech, zklamáních a ztroskotáních.
Inspirace Brnem
Jižní Morava Mahena okouzlila, ale učitelské povolání ho neuspokojovalo. Proto uvítal, když mu tehdejší šéfredaktor brněnských Lidových novin Arnošt Heinrich nabídl redaktorské místo. Roku 1910 přišel Mahen do Brna a upsal se mu na celý život. V redakci Lidových novin se setkal se svými známými ze studií – Gellnerem a Těsnohlídkem. V roce pak 1919 přešel do redakce Svobody, kde dva roky vedl zahraniční rubriku. Práce v redakci nebránila Mahenovi pokračovat v literární tvorbě. Stovku mnohotvárných drobných próz shrnutých do souboru Díže (1911) označil František Halas za nejdokonalejší impresionistickou knihu naší literatury. V souboru fantastických hříček Měsíc (1921) pak spatřovala mladá literární generace předznamenání svého poetistického programu. Tematická škála Mahenovy tvorby se neustále rozšiřovala. Pro děti vydal v roce 1914 Její pohádky (ve druhém vydání z roku 1922 má sbírka nový titul Co mi liška vyprávěla). Jako břitký epigramatik se Mahen představil v knížce Kozí bobky z Parnasu. Poezii Brna, vyvíjejícího se z „vídeňského předměstí“ v české velkoměsto zachytil v románě Nejlepší dobrodružství (1929). Procítěné obrázky z přírody a své zážitky z rybaření shrnul do Rybářské knížky (1921), která zůstala dodnes jeho nejpopulárnější prozaickou prací. Jako rybář byl Mahen mimochodem činný i organizačně a teoreticky. Stál v čele Prvního českého rybářského spolku v Brně a publikoval odborné ichtyologické články.
Dílo
Publicistika představovala druhý okruh Mahenova prozaického díla. Zahrnovala různé žánrové typy od beletristického útvaru až po eseje, věnované zejména otázkám divadla (Před oponou, 1920, Režisérův zápisník, 1923), literárním vrstevníkům (Kapitola o předválečné generaci, 1934) i obecnějším sociálně filozofickým problémům (Kniha o českém charakteru, 1924). Poezii se po válce Mahen věnoval už jen příležitostně. Z okouzlení Jugoslávií vzešly např. básnické sbírky Scirocco (1923) a Rozloučení s jihem (1934). Zato jeho dramatická tvorba se bohatě rozvíjela. Úspěchu dosáhl historickým dramatem o konfliktu svědomí a moci s názvem Mrtvé moře (1918). Úlevu z válečných útrap hledal v anekdotické hříčce o mladých lidech Ulička odvahy (1917). Následovaly tři hry s výrazným protiválečným a sociálně kritickým aspektem – Nebe, peklo, ráj (1919), Dezertér (1923) a Generace (1921). V polovině 20. let pronikly do Mahenovy dramatiky prvky poetismu, jak dokazuje šest „filmových libret“ Husa na provázku (1925). Poetismem je poznamenán i Nasreddin čili Nedokonalá pomsta (1930), pohádková fantazie na motivy známých orientálních příběhů. K aktuálním tématům ze současnosti se Mahen obracel v komedii Praha–Brno–Bratislava (1927) a v Rodině 1933 (1934). Hrou Mezi dvěma bouřkami svou dramatickou tvorbu v roce 1938 uzavřel. Mahenovo beletristické dílo bylo jen částí jeho široké a mnohostranné kulturní činnosti, která podnětně zasáhla do nejrůznějších oblastí meziválečného kulturního života na Moravě. V letech 1918–1922 jako dramaturg Národního divadla v Brně položil základy k umělecké tradici brněnského divadla, podporoval literárně závažné hry i jevištní experimenty a uváděl ve známost kvalitní repertoár v cyklu tzv. komorních her. V letech 1920–1924 učil na nově založeném dramatickém oddělení brněnské konzervatoře dramaturgii, režii a rozbor světového dramatu. Ve 30. letech organizoval v Brně Dramatický svaz. S jeho jménem je také spojeno založení časopisu, tzv. „letáku kulturní informace“ Index v roce 1929.
Pseudonymy a šifry
Samotný pseudonym Mahen vznikl tiskovou chybou z Maheu – podle postavy jménem Toussaint Maheu z románu Émila Zoly Germinal.
Další pseudonymy: Antonín Dubský, Bolehlav, Červená maska, Dr. Jaroslav Vrána, František Lipan, H. Lang, Ivan Had, Jan Chadraba, Jaromír Výborný, J. Dubský, Jiří Sequens, Joe Smetana, Josef Musil, Josef Zamazal, J. Sequens, J. Skála, J. Zamazal, Kamil Urbánek, Karel Mužík, Ladislav Andělíček, Maheu, Pavel Stodola, prof. Mahatma Batler, Prosper, Richardson, Zelená maska; Č, H. L., J. M., jm, -jm-, L., M., M. J., P., R., T., Z.
Knihovna
Daleko největší Mahenovou zásluhou na rozvoji brněnské kultury však zůstává vybudování brněnské Městské knihovny, jejímž knihovníkem byl jmenován na základě konkurzu 29. listopadu 1920. Svou knihovnickou práci bral Mahen velmi vážně a měl o ní hotovou představu, kterou hodlal naplňovat se stejným elánem a poctivostí, s nimiž se věnoval veškerým svým dalším činnostem. Knihovna se podle něj měla stát dynamickou kulturní instituci, která by cílevědomě vedla čtenáře k rozvíjení vlastní tvůrčí energie a k sebevzdělání.
Ze snahy dát knihovníkům návrh organizace knihoven a čtenářům návod k sebevzdělání vznikla Knížka o čtení praktickém (1924), která se během jednoho roku dočkala čtyř vydání.
Své představy o dalším vývoji knihovnictví vyložil také ve spisku Nutnosti a možnosti veřejných knihoven (1925).
Pod názvem Knihovna jako instituce národní vyšly v roce 1928 výsledky ankety, kterou zorganizoval mezi knihovníky.
Čtenářské problémy řešil rovněž na stránkách novin a časopisů. Ve dvacítce „knihovnických pohádek“, které uveřejňoval v letech 1926–27 pod pseudonymem Zelená maska v Rozpravách Aventina, sáhl po formě satirické črty.
Špatné sociální poměry veřejných obecních knihoven vedly Mahena roku 1927 k založení Spolku veřejných obecních knihovníků. Mahen nebyl však jen osnovatelem plánů a organizátorem. K jeho běžné pracovní náplni patřilo řešení praktických problémů chodu knihovny a drobná knihovnická práce. Zachovaly se stovky katalogizačních lístků, na nichž zachycoval svým pečlivým způsobem mnoho popisných podrobností a zvláštností. Průkopnická byla Mahenova činnost zvláště v oblasti předmětové katalogizace, v níž do značné míry předjímal zásady dnešního elektronického „klíčování“.
V roce 1937 byl Jiří Mahen jmenován ředitelem knihovny.
Mahenův odkaz Brnu
Po dvacet devět let, které v našem městě prožil, byl Mahen středem jeho kulturního dění a poskytl mu velké množství podnětů. Jeho láska k Brnu byla podložena znalostmi minulosti i současné problematiky města, snahou vyhmátnout v jeho tehdejší kulturní i stavební nedefinitivnosti vlastní tvář. V Brně postupně bydlel na několika místech. Po svatbě v roce 1919 krátce na České 13 (v podnájmu u knihkupce Novotného), pak deset let na Bednářské 18 (dnešní Jugoslávské). V roce 1931 se přestěhoval se ženou do většího bytu Okresní nemocenské pojišťovny na Zahradníkově 6 a za další čtyři roky do rodinného domku se zahrádkou na Gomperzově 8 (dnešní Mahenově). Tam žil Mahen spokojeně, v těsné blízkosti přírody, kterou miloval, až do doby kdy se ohlásilo psychické onemocnění, končící tragickým dnem na jaře roku 1939.
Demonstrativní účast na Mahenově pohřbu byla důkazem toho, jak si ho Brňané vážili. Ani později Brno na svého Mahena nezapomnělo. Jeho jméno dnes nese brněnská městská knihovna a jedna z budov Národního divadla. Knížkou jeho experimentálních textů se ve svém názvu inspirovalo divadlo Husa na provázku. V Mahenově ulici, ve vilce, kde bylo jeho poslední bydliště, sídlí od roku 1992 (v souladu s vůlí paní Karly Mahenové) památník se zachovanou pracovnou, expozicí o spisovatelově životě a díle a s prostorem pro literární pořady. Roku 1993 byla založena Společnost Jiřího Mahena, která si vytkla za cíl aktivní podporu kulturního života a rozvíjení mahenovských tradic na poli literárním, divadelním, knihovnickém i v péči o životní prostředí.
5x Jiří Mahen očima paní ředitelky
Jak zakladatele naší knihovny vnímá ředitelka Ing. Libuše Nivnická?
5 otázek – 5 odpovědí:
Jaké jsou Vaše první asociace, když se řekne Jiří Mahen?
Frajer. Je to trochu málo vědecké, odborné či zdvořilé? Pro někoho možná, ale pro mne velmi výstižné. To, co jsem já o Mahenovi měla možnost navnímat, aniž bych se stala badatelem nad jeho dílem, je především jeho lidství – přirozené a zapálené pro věc. Byl bojovník v situacích, kdy by ostatní dávno odešli za lukrativnějším bydlem.
Jakou jeho stránku nejvíce obdivujete?
Jak už naznačuje odpověď prvá, poznala jsme Mahena především ve spojitosti s jeho knihovnickou profesí a jako člověka. Když prostě vstoupíte do prostor, kde dlouhá léta žil, berete do rukou věci, kterých se dotýkal, vidíte rostliny, které ve své zahradě, kterou si sám navrhl, zasadil a okopával, a vy je ještě dnes také opečováváte, vznikne mezi vámi neviditelné pouto napříč rozdílnými časy našeho bytí. A když zalistujete v jeho pojednáních o poslání knihoven, nutně si řeknete, že byl geniální a nadčasový, nebo prostě, že my jsme nic nového nedokázali vymyslet. Model ideální knihovny a rozměr její role ve společnosti, jak ji Mahen viděl ve dvacátých a třicátých letech minulého století, bychom dnes mohli téměř beze změny převzít, osadit soudobými technologiemi a pyšnit se, jakou nadčasovou knihovnu jsme vytvořili.
Čím myslíte, že Mahen tolik zapůsobil na tehdejší mladou literární generaci dvacátých let?
Pro mne je klíč k nalezení odpovědi opět v jeho osobnosti, jeho vlastnostech a jejich zvláštní směsici. Směsice buřiče i člověka citlivého, člověka, který v sobě musel umět skloubit nespoutanost umělce i preciznost státního úředníka. Člověka pracovitého, trpělivého, mnohdy trpícího pocity marnosti i nejistoty a přesto neustále hledajícího a začínajícího znovu a znovu téměř z ničeho. Byl to člověk s nadhledem, humorem i ironií vůči světu i sobě samému.
Jaký je Váš názor na Mahenovo dílo: je srozumitelné dnešnímu čtenáři?
Pravděpodobně ne všechna tvorba by byla dnes srozumitelná. Ale hlavně si myslím, že jim téměř nikdo ani nedává šanci, abychom zjistili, co dnešnímu čtenáři mohou dát. Řada lidí nejen že nezná ani jedno jeho dílo, ale vůbec netuší, kdo Jiří Mahen byl. Tím, že reprezentuji knihovnu nesoucí jeho jméno, poměrně často slýchám dotaz typu: „Knihovna Jiřího…? Koho?“ Jedno z posledních vylepšení znělo: „Aha – Mahlera“. Paličatě trvám na tom, že Mahena! Následuje ona známá otázka: „A kdo to byl?“ To, co jsem o Mahenovi navnímala nejenom z jeho tvorby, ale třeba i z úředních listin, dopisů, žádostí či apelů na zřizovatele knihovny, svědčí o tom, že se Mahen potýkal s velmi podobnými problémy, jakým čelíme i dnes my. A proto si myslím, že i jeho práce, které byly odrazem tehdejšího dění, by byly velmi dobře srozumitelné i dnes. Jenže Mahen se jaksi „nenosí“ a byl odsunut do zaprášených částí polic. Ale když vezmu do rukou jeho Rybářskou knížku, ocitám se v onom nádherném tichém světě lužních vod a lesů, plných dramatického napětí a chvějících se nadějí. A je to stejně živý obraz, jako když v oněch končinách stojím dnes.
Co děláme v současné knihovně, aby se na osobnost Jiřího Mahena nezapomnělo?
Mohla bych se rozepsat o Mahenově památníku, o počtu návštěvníků atd. atd. To doufám udělají jiní. Já si hlavně přeji Mahena představovat jako moderního člověka. Proto s námi Mahen na novoročence vyhlížel kdysi příchod internetu, proto mám jeho karikatury od Miléna pověšeny ve své kanceláři, proto mám jeho klíče stále ve svém pracovním stole a napsala jsem malý příběh o jejich původu a určení. Zároveň si tak každodenně říkám, co by na naše dnešní počínání Mahen říkal. Při slavnostním otevření rekonstruované knihovny zněl atriem Mahenův autentický hlas, při kulatých výročích nás Mahen „osobně“ poctil návštěvou a při loňském devadesátém výročí založení knihovny se skutečně mohl divit (workshop To by se Mahen divil!). A na zahradě knihovny v pobočce v Maloměřicích roste od loňského roku na jeho počest strom Mahenovník. Prostě nestavíme Mahenovi pomník, ale žijeme s ním a on s námi.
Pozn. Rozhovor vnikl v rámci zpracování bakalářské práce Terezy Durcové, studentky Knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě: Jiří Mahen a jeho knihovnický odkaz (2012).
Společnost Jiřího Mahena
O společnosti
Motto společnosti:
„Rány musí bolet, zoufalství musí řvát v člověku, radost musí ho skutečně rozechvět, tak se teprve rodí skutečný člověk. A tak se rodí teprve skutečný národ. Ať se učí z čítanek, ať věří prorokům, ale i úděs musí tu být, hvízdot kulometů v ulicích, vášně, šílená práce a útok na horu ideálů.“
(Jiří Mahen: Knížka o českém charakteru, 1924)
Společnost Jiřího Mahena (SJM) vznikla v roce 1993 jako dobrovolná organizace občanů i právnických osob majících zájem aktivně se podílet na kulturním životě a mahenovských tradicích. Jejím posláním je udržovat a rozvíjet kulturní a společenské podněty spjaté s iniciativní a průkopnickou osobností Jiřího Mahena především na poli literatury, divadla, knihovnictví i ostatních kulturních aktivit a v péči o životní prostředí. Činnost společnosti je zaměřena na organizování kulturních a společenských akcí (literární pořady, přednášky, besedy, zájezdy a exkurze), ale také na ediční činnost (zpravodaj Milíř), podporu mahenovských aktivit (zejména Mahenova památníku) i veškeré činnosti Knihovny Jiřího Mahena v Brně. Navazuje spolupráci s divadly, kulturními a vědeckými institucemi v Brně, městě, jemuž Jiří Mahen zasvětil největší část svého plodného života. Ráda by ovšem spolupracovala také s dalšími místy spjatými s jeho osobností – s rodnou Čáslaví, místy jeho pedagogického působení (Hodonínem a Přerovem) či s městem, kde maturoval – Mladou Boleslaví.
Jiří Mahen v množném čísle
Kolektivní monografie Jiří Mahen v množném čísle zahrnuje studie dvanácti autorů z několika pracovišť, mj. z Masarykovy univerzity, Slezské univerzity, Moravského zemského muzea či z Janáčkovy akademie múzických umění. Úvodní kapitola Jiřího Poláčka představuje nástin Mahenova života a jednotlivých složek jeho mnohostranné tvorby, poté Marek Krejčí přibližuje Mahenova studentská léta a jeho tehdejší přátele.
Zpravodaj Milíř
Členský zpravodaj Milíř je SJM vydáván od roku 1994.
Členové SJM a možnost přihlášení
Radu SJM tvoří: doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. (předseda), PhDr. Olga Jeřábková (místopředsedkyně), Mgr. Hana Kraflová (jednatelka), Zdena Matušková (hospodářka), doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc., Mgr. et Mgr. Monika Kratochvílová a PhDr. Vít Závodský.
Společnost přijímá nové členy. Přihlásit se lze osobně v Mahenově památníku, nebo na adrese pamatnik@kjm.cz (členský příspěvek činí 200 Kč).
Kontakt
Společnost Jiřího Mahena
Mahenova 8, 602 00 Brno
Tel.: +420 543 248 479
e-mail: pamatnik@kjm.cz