Učebnice tajné řeči

Po přečtení sbírky Ewalda Murrera Zprávy tajnou řečí snad většinu z nás, dospělých, spontánně napadne její sdělení shrnout formou klišé: básně podávají svět viděný dětskýma očima. Ač bychom nemuseli souznít s formou vyjádření, obsah bychom nemuseli rozporovat. Jenže samo vyjádření o světě viděném dětskýma očima má v sobě i jedno obsahové úskalí, je vyjádřením dospělých pro dospělé. Vždyť jakýma jinýma očima se na svět dívají děti než dětskýma? A kniha je přece určena dětským čtenářům. Ano, měli bychom žasnout nad dovedností autora vidět svět jinak, než by předurčoval jeho věk, v originálním vidění a zprostředkování světa ale tkví základní mechanismus poezie, a autor (tedy) je básník. Sama existence kategorie knih určených dětem nám maluje hranici mezi územími dětský svět a svět dospělých, ta hranice je navíc častěji vnímána jako vertikální předěl než jako přirozený horizont. A hodnotit cokoli zpoza hranice by krom výrazu nadutosti mohlo být příčinou i omezeného, a tím pádem ne zcela správného úsudku. Zrušit konstrukt popsaných hranic se může zdát nesmyslné, ale pro hodnocení sbírky Ewalda Murrera se vyplatí.

Co z hodnot Murrerovy poezie zbyde, odstraníme-li hranici mezi světem dospělých a světem dětí a ztratíme tak výchozí bod naší perspektivy? Mnohé. Zprávy tajnou řečí pracují s principem výpovědi, kterou nacházíme i v jiných autorových sbírkách, zprostředkovávají  okamžik lidského vědomí. Vědomí je nakonec výrazem nejvyšší individuality, osobitým projevem lidského bytí, je jedinečným já. Ač naše já zůstává středobodem všeho, věříme, že změnit alespoň na chvíli tuto výchozí pozici je obohacující. Snažíme se po generace oprostit od diktátu individuálního vědomí meditací, saháme k nebezpečí různých látek za účelem alespoň částečně své vědomí změnit. Poezie Ewalda Murrera nabízí něco podobného, neoprošťuje nás sice od diktátu naší individuality ani nám svět nepřekresluje z perspektivy pseudovědomí, umožňuje nám ale vstoupit do vědomí jiného a na vteřinu zažít jiné individuální bytí, ve kterém se promíchává aktuální smyslové vnímání s myšlením a cítěním. Prostřednictvím několika málo slov nastává efekt identifikace na nejvyšší úrovni, identifikace ne s postavou, ale s jejím vědomím. Při četbě básně Psi hlídací se nám dostává klasického poučení o psech i lidech, ale toto poučení není přímé, vnímáme ho jako zpracované jiným vědomím, vnímáme, že je to zkušenost se psy praktická a s lidmi jen zprostředkovaná díky poučení jiné osoby. Nic z toho nemusí být vysloveno, proč bychom si také samy sobě něco vysvětlovali, když jsme si věci vědomi? Intenzivní identifikační zkušenost způsobí, že my jsme v tu chvíli chlapcem, co občas chodí kolem plotu se psy, a tuto skutečnost interpretuje v kontextu své individuality.

Výše popsaný obsahový přínos sbírky je podán navíc formou, kterou můžeme jednoduše popsat jako moderní. Autor se vymaňuje z nepsaného diktátu dětských rýmovaček a vystačí si s občasnou asonancí, či na souzvuk zcela rezignuje. Básně ale nepostrádají rytmus, často je ještě umocněn užitím anafor: „Tady dám stůl a židli / tady lampu, / tady postel pro mě / a támhle pro brášku.“ (Na procházce). Žádné užité básnické prostředky nevyčnívají, a nestrhávají tak pozornost na jazyk samotný, jsou snadno čitelným kódem sdělení. A o sdělení jde především, tak jako v dětských říkankách jde o rytmus diktovaný neúprosným trochejským metrem péče a výchovy (nursery rhymes). Vymanění z tak často očekávaných metrických vzorců dětské poezie je dalším prvkem, který rozrušuje stereotypní hranice mezi světem dospělých a dětí, mezi poezií pro děti a té pro nás, dospělé. I to je sdělení Murrerovy sbírky.

Svět bez hranic ale nemusí pro každého být uspokojivý. Pohybujeme-li se rádi ve vymezených prostorech, ať už z důvodu bezpečí a srozumitelnosti, či pouze stereotypně, může sbírka Zprávy tajnou řečí fungovat také dobře. Dětským čtenářům v našich očích přinese uvěřitelnou poezii všedního dne, dospělým poslouží jako učebnice, jak všední zážitky dětí vnímat bez nostalgie či bagatelizace. Učebnice tajné řeči, která mluví o vidění světa jinýma (a je-li třeba, dosaďte si „dětskýma“) očima, řeči, kterou jsme možná kdysi znali a běžně ji užívali. Nakonec vždy zůstane nějaká hranice mezi ty a já, porozumět tajné řeči jiného vědomí ale může tento vertikální, a proto hierarchický předěl změnit na prostý horizont mezi já a jiným já.[1]

[1] Přesně před sto lety vyšla kniha Martina Bubera Já a Ty, jejíž vliv na psaní tohoto textu není třeba zastírat.