Tvídoví superhrdinové

Dobré ráno, Jirásku. Protáhne se ráno knihovník a nasadí cvikr. Uhladí tvídové sako nebo upraví drdol a s prstem nasliněným číhá jako pavouk na první čtenáře, kteří zneuctí posvátné ticho prostupující mezi usedajícím prachem a zažloutlými listy literárního kánonu.

Ale jděte, zaplašíte tuto stereotypní představu o bytosti obrozeneckých kvalit, která se téměř viditelně zhmotnila okolo někoho, komu se právě snažíte vysvětlit, co vás živí: „Dobrý den, já jsem Petra Kobelová, toho času knihovnice.“ Člověk proti vám, div, že nezačne šeptat, a v duchu vás právě v kartotéce lidských kuriozit odcvrnkl na dno šuplíku nuda nuda, šeď šeď. A tu vy vzpurně vystrčíte bradu a se smělým pohledem někam za horizont trháte na hrudi kuklu tvídového stejnokroje. Před nešťastníkem najednou trčí superhrdina s vlajícím pláštíkem. Pojď, neboj, sedni si ke mě, konejšíte ho, vysvětlím ti, v čem spočívá poslání profese, která se snad už jen ze setrvačnosti nazývá knihovník.

Omlouvám se za úvod do úvahy pojatý s nadsázkou o tom, co v dnešním světě znamená být knihovníkem. Předpokládám, že čtenářům Impulsů nemusím vysvětlovat, jak náročná, ale krásná práce knihovníků je. A jak je komplexní. Nemám k dispozici fakta, data ani výzkumy, a tak se necítím oprávněna k hlubší analýze podmínek, ve kterých kolegové pracují, ani za jakých finančních podmínek. Mohu toliko nabídnout vlastní perspektivu vycházející z třináctileté praxe zběhlé učitelky nyní za knihovním pultem.

Na malé obci, jakou jsou Vrdy, kde knihovnu vedu, je práce knihovníka čirá radost. Od papíru toaletního až po ten s logotypem Evropské unie, dalo by se v kostce shrnout. Práce s knihami zřejmě vždycky byla a stále je výzva. A to ať už budeme vnímat knihy jako nástroj rozvoje kritického myšlení nebo ať čtení uchopíme jako metaforu odpočinku. Knihovny mohou být obývákem a komunitním centrem obce i metainformačním světem, kde se čtenářům skrze osvíceného knihovníka otevírá vesmír poznání. To už zní ale téměř pateticky. Nicméně knihovník je ve své podstatě pro čtenáře, zákazníky, klienty, chcete-li, takovým Google vyhledávačem v jejich bezpečné obecní sociální bublině. Rozcestník pro rady všeho druhu a informace, co kdo ráčí. Takový servis zajišťuje tedy spíše asi těm dříve narozeným. Pro mladší ročníky pak může knihovník představovat úsměvný zastaralý artefakt. Aby si knihovnictví získalo a udrželo punc moderní instituce, je třeba se neustále vzdělávat a pouštět se do vod zdánlivě s knihovnictvím souvisejících jen vzdáleně. Při vší agendě, kterou pak knihovník každodenně vykonává, není nijak lehké s dobou držet krok. Proto jsem opravdu vděčná, že máme kolem sebe odborníky a profesionály, kteří sledují měnící se svět, analyzují jej a nabízejí možnosti, jak knihovnictví posunout i do oblasti digitální nebo mediální gramotnosti nebo třeba ekologické udržitelnosti. Multifunkčnost tohoto povolání jej zároveň dělá atraktivním a knihovník se skrze svou profesi neustále vzdělává a rozvíjí.

Když jsem se ale zamýšlela nad tím, kolik profesí musí knihovník, v mém případě navíc sám sobě vedoucím, zvládnout, napadlo mě, že je důležité zeptat se proč. Proč vlastně nemohu “jen” pořizovat a půjčovat knihy, mezi návštěvami si číst, přesně tak, jak jsem si tuto práci romanticky a naivně představovala?

Jak už bylo řečeno, vše kolem nás se neustále zrychluje a my potřebujeme obstát v konkurenci daleko pestřejšího a atraktivnějšího světa. Stejně jako jiné profese i ta knihovnická musí být pružná a přizpůsobovat se době. Ale co nás vlastně podporuje ve vnitřní koherenci a co nám dává sílu na sobě i své práci stále pracovat? 

Já osobně za to vděčím dvěma zásadním hodnotám, které mám s knihovnictvím spojené. Krásy a devízy tohoto povolání podle mě spočívají hlavně ve dvou věcech: kredibilitě a neomezených edukativních možnostech. Knihovník, jakkoli jsem se jeho zkostnatělému obrazu u většinové společnosti výše v článku posmívala, se zároveň těší u lidí úctě a důvěře, za niž vděčíme mimo jiné dlouhé tradici českého knihovnictví. Je to povolání vnímané a priori pozitivně. Druhým plusem, jenž ocení hlavně ti z nás, kteří „zběhli“ ze školství, je, že pokud se knihovníkovi podaří navázat spolupráci s místními, formálně vzdělávajícími institucemi, dostává příležitost ovlivňovat mladou generaci a podporovat jejich čtenářské návyky a pohled na svět, připravovat programy zajímavé a bez nutnosti hodnotit výsledky vzdělávacího procesu. Samozřejmě to lze i na rovině každodenního kontaktu s malými zákazníky. Naše práce je klíčová pro rozvoj čtenářské gramotnosti a kulturního povědomí dětí i dospívajících. V tom je podle mého kouzlo našeho povolání. Je to sice mnohdy mravenčí práce, ale pokud se nám podaří zažehnout jen jednu jiskru nebo pomoci ukázat cestu k tématům, která budou rezonovat, byť jen v jedné dětské duši, pak to má smysl.  

Vždycky když se potřebuju ukotvit v tom, proč v knihovně dál pracovat, vzpomenu si na myšlenku mého oblíbeného autora Neila Gaimana, v níž vzpomíná na knihovníky svého dětství jako na výjimečné dospělé, kteří jej jako osmiletého brali jako sobě rovného a chovali se k němu s respektem. Poslouchali jeho názory a mluvili s ním o knihách, které četl. To pak morálně nabudu na duchu, poplácám se po rameni. To je totiž jedna z našich superschopností, pokud se ji rozhodneme využít.

Takový pomyslný pomník bych i já ráda v myslích svých malých čtenářů a jiných návštěvníků knihovny zanechala. A přála bych tu radost nám všem, ať už se cítíme více jako ti, kteří knihy “jen” půjčují, katalogizují, propagují, vytváří lektorské programy, věnují se PR nebo managementu, žádají o dotace, doplňují knihovní fond či zásobník na papírové ručníky, nebo ti, kteří s pochopením naslouchají jako vrby svým čtenářům.