Rozhovor se spisovatelkou Sárou Topinkovou
Sáře bylo teprve šest let, když napsala svůj první příběh – byl o drsných vílách...
Medailonek
Sáře bylo teprve šest let, když napsala svůj první příběh – byl o drsných vílách, které za odpoledne dokázaly postavit letadlo – a od té doby snila o tom, že jí jednou vyjde kniha. Aby se svému snu přiblížila, během dospívání četla všechno, co jí přišlo pod ruku, trénovala se psaním upířích romancí na Wattpadu a popsala tisíce stran svými deníkovými zápisy. Ve třinácti letech si založila knižní blog pod přezdívkou Dívka mezi stranami, který se postupem času přesunul na Instagram. Za svoje působení v české online knižní komunitě stihla zorganizovat několik knižních akcí a dojít k závěru, že číst YA ji už zase tolik nebaví, tak by pro změnu konečně mohla nějaké napsat a splnit si svůj dětský sen. Její prvotina Stačí mávnout křídly, která vychází těsně před jejími devatenáctými narozeninami, je důkazem, že se jí to povedlo.
(zdroj životopisu: kosmas.cz)
Anotace knihy
Jediné mávnutí motýlích křídel dokáže vyvolat bouři.
Úsměv hezkého kluka. Špatná rada nejlepší kamarádky. Důvěra vložená do rukou nesprávné osoby.
To všechno vedlo k událostem, na které Cilka nikdy nezapomene. I tak je ale rozhodnutá udělat za svojí minulostí tlustou čáru a začít znovu v novém městě.
Hned první den ve škole však končí usazená v lavici vedle nevrlého spolužáka, který na první pohled přitahuje problémy, a zároveň zaujme svého upovídaného souseda, jemuž se marně pokouší vysvětlit, že o jeho – a vlastně číkoli – pozornost nestojí. Jenže je těžké být neviditelná, když napovrch vyplave její tajemství…
Důmyslně napsaný debut o síle přátelství, první lásce a nových začátcích.
(zdroj anotace: databazeknih.cz)
Rozhovor
Co tě vedlo k tomu založit si bookstagram, bylo to čistě z lásky k literatuře?
Založit si bookstagram jsem se rozhodla zhruba po čtyřech měsících tvorby svého knižního blogu, a důvodů to mělo hned několik. Jednak jsem v tom spatřovala velkou praktičnost, člověk má na Instagramu více možností než na blogu a je svým sledujícím tak nějak blíž. Chtěla jsem mít prostor, kde budu sdílet i kratší názory a myšlenky. No a taky jsem v tu dobu byla uchvácená booktubovým kanálem Klárky Novákové a prostě jsem ji potřebovala sledovat všude, kde to šlo.
Co ráda čteš? Změnil se tvůj vkus na knihy díky bookstagramu?
V současnosti nejvíc času věnuju klasice, světovce a občas nějakému tomu fantasy. V době, kdy jsem byla ještě hodně čistým bookstagramem, jsem jela hlavně v young adult knihách, což je taková nejběžnější náplň podobných účtů. Neřekla bych, že se můj vkus díky bookstagramu změnil, ale určitě jsem v knihách měla a mám mnohem větší rozhled, než kdybych součástí podobné komunity nebyla.
Jakým způsobem získáváš recenzní výtisky? Oslovuješ přímo nakladatele či autory, nebo oslovují oni tebe?
Teď už recenzní výtisky prakticky nepřijímám, protože na mě ten tlak v podobě deadlinů a nutnosti mluvit i o knihách, o kterých vlastně nemám moc co říct, začal být moc. Mou jedinou stálou spoluprací je nakladatelství Host, kde si připadám, co se podmínek spolupráce týče, komfortně. Ti mě oslovili sami, většinou to ale funguje tak, že si musíte do nakladatelství napsat vy. Jinak to potom zase probíhá s autory, kteří nabízí svou knihu v rámci jednorázové spolupráce, tam se spíše oni ozvou vám (už jen proto, že málokdo asi bude obepisovat autory, zda náhodou nemají nějakou volnou knihu k recenzi).
Máš už za tu dobu nějaké trvalé spolupráce? Jakým způsobem probíhají?
Jak jsem říkala, v současnosti mám už jen spolupráci s Hostem. Funguje to úplně jednoduše, oni mi pošlou knihu a já pak dodám nějaký výstup. Ten by měl být většinou do měsíce (to je praxe prakticky u všech knižních spoluprací), ale nikdo mi hlavu neutrhne, když to nezvládám. V minulosti jsem spolupracovala ještě s Fantom Printem, Knižním klubem, Megaknihami a psala jsem posudky pro Humbook, ale to už bylo prostě moc.
Máš určená kritéria pro přijetí recenzních výtisků? Odmítla jsi někdy nějaké a proč?
Snažím se držet žánrů, ve kterých mám načteno dost na to, abych byla schopná knihu posoudit z více dimenzí než jen pocitově. Důležité je taky to, kolik mám času. Když vím, že bych se knize nemohla věnovat, nebudu si ji brát na spolupráci. Někdy svou roli hraje i přístup autora, po určitých špatných zkušenostech s přijímáním kritiky z jejich strany si na tohle dávám velký pozor.
Na co se zaměřuješ při recenzování knihy? Podle čeho ji hodnotíš?
Při hodnocení knihy ji nejdříve rozebírám z co nejobjektivnějšího hlediska, řeším stylistiku, jestli příjemně plyne děj, zda se postavy chovají uvěřitelně... Ale pořád je to z velké části o subjektivních dojmech. Nejsem profesionální recenzent, prostě píšu, co cítím.
Máš pocit, že se ti opravdu daří ovlivňovat své sledující? V tom co čtou, jak tráví volný čas?
Vždycky mě potěší, když mi někdo napíše, že si přečetl knížku na moje doporučení, ale ještě větší pocit takového zadostiučinění mám, když mi přijde zpráva v tom smyslu, že to, co píšu, někomu pomáhá zvládat své problémy nebo že je můj profil prostě nějakým způsobem pro lidi komfortní. Na svém Instagramu jsem docela otevřená, a když zjistím, že moje otevřenost pomáhá dalším lidem bojovat se stejnými obtížemi, s jakými se potýkám já, uvědomím si, že to je ten důvod, proč to dělám.
Kde čerpáš inspiraci ty? Koho ty sama sleduješ a přečteš si na jeho radu jakoukoli knížku?
Co se týče knížek, často čerpám inspiraci od Sol ze @sol.cte, ale jinak nemám úplně nikoho, jehož doporučení by mě hned donutilo běžet do knihkupectví. Spoléhám spíš na vlastní intuici.
Tvůj Instagram je už delší dobu spíše “lifestylový” než čistě knižní. Co způsobilo tuto změnu?
Už delší dobu se můj život netočil jenom kolem knih a tak nějak jsem cítila potřebu odrazit to i ve své tvorbě. Připadala jsem si hodně svázaná tím, co bych měla a neměla publikovat, protože jsem věděla, že mě lidé sledují kvůli knihám, ale jednoho dne jsem si uvědomila, že už to není to, co by mě zcela naplňovalo. Chtěla jsem psát o knihách, ale taky o všem ostatním, co se mě nějak dotýká. Mým hlavním cílem bylo vytvořit bezpečné místo pro sebe i pro ostatní, pokud ho budou potřebovat.
Nedávno vyšla tvoje první kniha “Stačí mávnout křídly”. Jak dlouho ti trvalo ji napsat, kde jsi čerpala pro psaní inspiraci a jak probíhal proces od nápadu po vydání?
Psala jsem ji asi jenom dva měsíce, ale potom jsem ji víc než rok přepisovala, než se dostala k mému nakladatelství, se kterým jsme ji přepisovali znovu podle připomínek mé redaktorky, editorky a nakonec i betačtenářů, kteří knihu dostali v poslední fázi. O revizích se mi občas zdají noční můry, ale zároveň jsem vděčná za to, jak pečlivě jsme se jich já i moje nakladatelství zhostili. Díky nim v knížce všechno klape, jak má. Inspiraci jsem čerpala částečně ze svého života a zbytek už tak nějak přišel sám. Stačí mávnout křídly hojně řeší tematiku sexuálního obtěžování, psychických problémů, šikany a toxického přátelství, což je něco, s čím mám sama bohatou zkušenost, a chtěla jsem ji prostě poslat dál.
Myslíš, že na vydání tvé knihy mělo vliv, že jsi knižní influencerka, nebo si myslíš, že by tvá cesta probíhala stejně i tak?
Výhodou určitě je to, že se v knižním světě díky svým zkušenostem umím orientovat a bookstagrameři mě mohli znát roky předtím, než jsem do jejich komunity vstoupila jako spisovatelka. Také mi pomohlo, že jsem svou knížku dala přečíst Cleo z profilu @kvetinkoveknihy a ta mě s nakladatelstvím Ya čtu spojila, protože ji zaujala. Obecně věřím, že bych se k vydání jednou dostala i tak, pravděpodobně by to ovšem bylo později.
Dlouhodobě spolupracuješ s Knihovnou Jiřího Mahena v Brně a pořádáš různá setkání a besedy, co tě k této spolupráci vedlo? Proč zrovna do knihovny? A pomohla ti tato spolupráce v něčem?
Před pořádáním své první knižní akce Odpoledne mezi stranami jsem hledala nějaké místo a Knihovna Jiřího Mahena mě hned napadla jako prostor, kde bych to chtěla zkusit domluvit. A protože se mi spolupráce s nimi moc líbila, rozhodla jsem se to další rok zopakovat. Pořádání těchto akcí mi dalo spoustu zkušeností, hlavně organizačních, a taky jsem se díky nim musela trochu oklepat a donutit se mluvit před lidmi, nejlépe tak, aby nebylo poznat, jak moc jsem z toho nervózní.