Rozhovor s Mílou Lincem z Městské knihovny v Praze
Míla Linc pracuje v knihovně už tak dlouho, že to nedokáže spočítat...
Míla Linc
Pracuje v knihovně už tak dlouho, že to nedokáže spočítat. Předtím dělal kulisáka a osvětlovače v divadle, čistil pražskou kanalizaci od ho… od hodně ošklivé špíny, hlídal obrazy v galerii a přemýšlel, co bude vlastně s životem dělat – alespoň to mu knihovna vyřešila. Ještě předtím chvíli studoval na pedagogické fakultě češtinu a dějepis a pak pár let zkoušel ještě historii nebo knihovnictví a informační vědy. Taky vystřídal řadu divných koníčků – výrobu dřevěných hraček, psaní nekvalitních fantasy knih, scénický a historický šerm, organizování hudebních festivalů a pár dalších. O své práci v knihovně někdy tvrdí: „vymýšlím kraviny a ostatní mě pak nemají rádi, protože je musí realizovat“. Popravdě se ale věnuje novým službám a projektům (třeba projekt VR zpřístupnění knihovny, Kreativní centra, AI a robotizace apod.), rozvoji kreativity uživatelů i knihovníků, nechtěným cílovým skupinám, novým technologiím, vzdělávání, literárním dílnám a vlastně všemu, co mu přijde pod ruku.
Rozhovor
Když jsme začali připravovat tohle číslo o práci v knihovnách s mládeží, byl jsi jeden z prvních, kdo mě napadl na rozhovor. Tvoje cesta v knihovně čítá nějaký ten rok, prozradíš nám, jak začala a co tě k ní vedlo?
„Je to prastarý příběh. Android potká androida, z něhož se stane chameleon. Android ztratí chameleona, jenž se změní na slizku. Android získá slizku, slizka potká slizku, s níž odejde, a android ztratí slizku, chameleona i androida. Kolikrát jsme už viděli tenhle příběh?“ No a tak nějak to bylo i se mnou. Ale vážně, a bez citací z Červeného trpaslíka. Protože jsem jako čerstvý maturant neměl vůbec představu, co chci dělat, studoval jsem, co mě bavilo. Protože mě to bavilo hodně, vystřídal jsem několik škol, studoval moc dlouho a musel si školu začít platit. A protože jsem chodil do knihovny a viděl, že část dne to není takový nával jako odpoledne, zkusil jsem si na studium vydělat tam. Nejdřív to byly dva dny v týdnu, pak tři a nakonec jsem měl úvazek celý a studium šlo do kopru, protože jsem už věděl, co chci dělat. Začínal jsem v knihovně prakticky od píky a postupně se od zakládání knížek do regálů a polepování knížek dostal k lekcím pro školy a nakonec jsem skončil jako metodik kulturních a vzdělávacích akcí. Pak jsem si ještě rok zahostoval v Mahence v dětském. Takže moje cesta do knihovny vlastně byla náhoda, ale dobře to dopadlo.
Pokud se zaměříme ve tvé praxi pouze na mládež, jak ses dostal k práci s touto cílovou skupinou a proč zrovna s ní?
Nad tím přemýšlím už hrozně dlouho, protože pracovat s mládeží přece není nic výjimečného. Přemýšlím, proč má tolik kolegů a kolegyň z mládežníků strach. Což je asi docela škoda, protože mladí lidé jsou mnohdy nadšení do četby. Stačí si projít Humbook nebo ComicCon. Jsou to tisíce lidí, kteří milují knihy, své oblíbené spisovatele a jsou třeba ochotní po večerech psát fanfikce. Takže asi je to strach ostatních z toho, že se nevyznají v jejich světě, že třeba neznají počítačovou hru, která zrovna frčí. Ale já to taky nevím. Ale vím, že když se zeptám a budu ten dotaz myslet vážně, tak mi to rádi řeknou
Byla pro tebe práce s mládeží výzva?
Absolutně ne. Výzva je pro mě mít třeba program pro prvňáky, těch se bojím zase já.
Kdybys měl říct, co tě na práci s mládeží nejvíc bavilo/baví?
Přemýšlím nad nějakou sofistikovanou odpovědí, ale je to vlastně hrozně jednoduché. Baví mě, když to ty mladé baví. Když dokážu vymyslet program nebo aktivitu, která pro ně má smysl. Když společně vymyslíme, co chtějí a potřebují. Je mi jasné, že když člověk je ve věku, kdy se z dítěte stává dospělý, je každá vteřina drahá. Pokud pro ně má knihovna cenu mnoha vteřin strávených v knihovně, je to hrozně super. Ať už pro ně má knihovna program, něco je učí, pomůže jim přežít den ve škole, nebo jim dáme možnost dobrovolnictvím zlepšit svět, je to výhra. A vlastně mě baví i to, že když se s mladými dám v knihovně do řeči, je to vlastně bezprostřední, milé a je vidět jejich obrovský zájem, když člověk chvíli naslouchá. Když pak s nimi pracuji třeba v rámci literárních dílen, je hrozně fajn vidět, když se díky radám zkušenějších dokáží zlepšovat a třeba uspějí i v nějaké soutěži.
Na které akce/projekty pro mládež nikdy nezapomeneš?
Protože vím, že moje paměť si někdy moc ráda vymýšlí věci, které se nestaly, tak to pojmu jako hezký příběh, a když to nebude úplně pravda, tak to svedeme na literární licenci. Ale začalo to vlastně tím, že nám na pobočce Smíchov odrostly děti do mládežnického věku a s kolegyní Dášou nám bylo líto, že už s námi nemůžou strávit Noc s Andersenem. A tak jsme je začali „využívat“ ne jako účastníky, ale jako dobrovolníky. Udělali jsme z nich kapitány týmů, starali se o ty malé prcky, pomáhali nám s úkoly. A bylo hrozně vidět dvě věci – jak na ně ta odpovědnost strašně dobře zapůsobila a jak se prohloubil jejich vztah ke knihovně a k nám. Vlastně jsme tehdy navázali přátelství, které trvá dodnes. Tehdy jsem si říkal, že je to prima, a nijak dál to neřešil. Pak jsem byl rok v Brně a tam jsme zase řešili noc s Andersenem a ani nevím, jak jsme k tomu tehdy došli, ale nakonec jsme se rozhodli pro stejný pokus – zapojit do akce starší děti. A ono to fungovalo. Jednu slečnu (no, teď už asi nebude slečna) mám pořád na Facebooku mezi přáteli a sleduju, jak od té doby sem tam dobrovolničí, a namlouvám si, že dělá tyhle věci i proto, že jsme jí v knihovně ukázali, že důvěra je fajn a že pomáhat ostatním je lepší než něco jiného. Nevím, jestli je to tak, možná je to jenom můj vybájený příběh, abych se cítil v životě lépe. Ale s těmi mými „pražskými“ mládežníky se potkávám pořád a tam tu jistotu mám, že jsme jim do života alespoň trochu zasáhli a že to nebylo ve zlém, protože jinak by se mnou teď na pivo nešli. A druhou věcí, která z toho vyplynula, je Noc s Andersenem, která je už určená jenom pro tyhle starší děti a mladé dospělé. Lepších mejdanů v knihovně jsem moc nezažil.
Kdybys měl z časového hlediska shrnout nějaké tendence v přístupu k práci s mládeží, kam se to od doby, kdy jsi začínal, posunulo? Co hodnotíš kladně? Co naopak negativně?
Mám na starosti v naší knihovně strašně moc agend, a tudíž už nemám úplný přehled, ale pár poznámek jsem vymyslet dokázal. První věcí je, že stejně jako knihovníci přestali proklínat komiksy, přestali proklínat mládež. Sice se jich bojí, možná na ně moc nemyslí, ale už se jich neštítí. Alespoň na první pohled. Ona totiž zdomácněla i řada žánrů určená pro mladé (komiksy, young adult, fantasy, LGBTQ+ a další), takže se na čtenáře už nedíváme skrz prsty (fantastika třeba letos měla poprvé vlastní kategorii v Magnesii Liteře) a tím se díváme méně skrz prsty i na mládež, která tvoří u těchto žánrů čtenářský základ.
Na druhou stranu je fakt, že před těmi cca deseti dvanácti lety se téma „mladých v knihovně“ hodně řešilo, tomuhle tématu se věnovalo hodně seminářů a konferencí, ale jak tehdejší mladí knihovníci zestárli, zestárlo možná i tohle téma. Kde je konec SEXu (sekce experimentálního knihovnictví)? Ale třeba nás mladí studenti, kteří nastoupí do knihoven, příjemně překvapí a věci rozvíří. Ostatně pár takových mladých kolegů v knihovně máme a třeba mě hrozně moc těší, že např. v nabídkách lekcí pro mladé akcentují ta důležitá témata – LGBTQ+ problematiku, problematiku konsentu, otázky o budoucnosti přírody. Z toho mám fakt radost, protože mi to ukazuje knihovnu, která se věnuje tomu, co cílovka potřebuje, a ne tomu, o čem si stárnoucí knihovníci myslí, že cílovka potřebuje.
U nás v knihovně to nakonec celé v průběhu let vykrystalizovalo v to, že nemáme speciální oddělení pro mládež se svým speciálním knihovníkem a speciálním programem. Máme pár míst, spoustu různých střípků (kreativní centra, dobrovolnictví, doučování, tvůrčí psaní, nějaké vzdělávací projekty, různé aktivity a hromady dalších „malých“ věcí) a dohromady z toho vychází, že není důležité mládežníky nějak vyčleňovat. Stačí je nevyhánět.
Na jakých projektech momentálně pracuješ, co ti dělá aktuálně radost?
V hromadě toho všeho, co dělám, jsou dva projekty, které s mladými tak nějak pracují. Jedním jsou literární dílny. Není to věc, která by byla cílená na mládež, ale dost často se z logických důvodů mladí ocitnou v centru pozornosti. Pořádáme řadu jednorázových přednášek a besed o psaní, ale i dlouhodobější cykly. A dost často se mi stane, že se v jedné skupině objeví někdo, komu je ještě „-náct“, pár těch, kterým je nějakých čerstvých „-cet“ a sem tam i někdo, komu je „-sát“. Ale ono se ukáže, že to vlastně nemá význam. Všichni ti lidé začínají psát a jsou na stejné startovní čáře. A ukáže se, že povídání napříč generacemi je vlastně normální. Že když všichni řeší stejné problémy, kupříkladu jak se píše přímá řeč. Najednou nezáleží na věku, protože autorsky jsou na tom stejně, a i přes propast desítek let k sobě hovoří stejným jazykem. A v tenhle okamžik dochází k předávání zkušeností, které proudí z obou stran.
Druhou oblastí, u které nějak víc zůstávám, jsou pak naše kreativní centra – řemeslná dílna DOK16, kreativně technologický Suterén a šicí Ateliér. Čas od času zaskakuju za kolegy v naší truhlářské dílně a tam je zase nádherně vidět, jak tam u jednoho stolu pracují na svých projektech zejména mladí lidé a zároveň řada z těch mladých nám tam nějakým způsobem dobrovolničí a někteří se dokonce naučí něco, co pak na workshopech předávají dál. Máme samozřejmě vymyšlené fakt husté workshopy zaměřené přímo na mládež a v rozletu nám brání jenom to, že máme málo lidí a den má jenom dvacet čtyři hodin.
Co pro tebe osobně znamená být knihovníkem?
Nad tím taky přemýšlím hrozně často. Je to dobrá otázka. Protože podle mě si v knihovnách strašně málo pokládáme otázku, co je vlastně smyslem knihovny. A tak tu otázku položím i tady, a než budete číst dál, odpovězte si v duchu: „Co je smyslem knihovny?“ Když mi někdo odpoví, že to je „půjčování knih“, je mi trošku smutno. Knihovna je podle definice Národní knihovny „ kulturní, informační a vzdělávací instituce.“ Když se podíváme na Tři pilíře Koncepce rozvoje knihoven, ani tam není nic o půjčování knih. Jasně, půjčování knih tyto teze pomáhá naplňovat a je to moc důležité, ale pokud někomu půjčuju knihu, tak ne pro výpůjčku samotnou, ale protože tou výpůjčkou chci něčeho dosáhnout. Půjčení knihy není cíl, je to jen prostředek k něčemu dalšímu. Aby se čtenář vzdělal, aby rozvíjel svou čtenářskou gramotnost, aby se zabavil skvělým příběhem, aby ho to inspirovalo k příběhům vlastním… Takže, co je smyslem knihovny? Co znamená v takovém případě být knihovníkem? Za mě je to jednoduché: být knihovníkem znamená dělat svět lepší. Vzděláváním, rozvojem klíčových kompetencí, ale i tím čtením.
Co bys poradil knihovníkům začínajícím pracovat s touto cílovou skupinou?
Že mládežníci nejsou žádná speciální skupina. Není potřeba se jich bát nebo je nějak podplácet. Jsou to normální dospělí lidé jako kdokoliv jiný. Přistupujte k nim jako k sobě rovným, nebojte se vyslechnout jejich příběhy. Když se budou bavit o muzice, nebojte se poslechnout, co oni poslouchají – a na oplátku jim dejte poslechnout, co posloucháte vy. Zanadávejte si společně na poslední díl třetí série Mandaloriana a nechte si vysvětlit, co je na jejich oblíbeném filmu tak skvělé a proč vám se tolik líbí ta sto let stará věc s těmi mizernými triky. Prostě se s nimi bavte tak, jako se bavíte s těmi, se kterými se bavit chcete. Třeba vám řeknou „kámo“ nebo „vole“ nebo co se vlastně teď říká, tak to berte v pohodě. Ale nesnažte se jim říkat „kámo“ nebo „vole“ když to normálně nepoužíváte. Prostě jsou to normální lidi. Tak se jich jako normálních lidí zeptejte, co chtějí, co pro ně můžete udělat, co je baví. Třeba tak společně přijdete na to, co v knihovně udělat líp. Většina kolegů, kteří s mládeží umí skvěle pracovat, vlastně nedělá nic jiného, než že je bere vážně a nebojí se jich. Ale tohle mi přijde tak normální, že vlastně nevím, jestli to je nějaká rada nebo jen plácání.
Jaké máš plány v knihovně do budoucna?
Jsem už starej knihovník, kterej mladým nestačí, tak jen čekám na důchod a smrt. Ale do té doby snad ještě pár věcí stihnu. Máme teď rozjetý projekt s virtuální realitou, který když se povede (a vypadá to, že ano), udělá z naší knihovny vzdělávací centrum evropského významu. A to myslím výjimečně bez nadsázky – máme na to skvělé kolegy, kteří posouvají hranice někam, kam mě ani nenapadlo se podívat. Nenechává mě spát umělá inteligence, a tak se snažím, aby knihovna do tohohle vlaku naskočila co nejdřív a nebyli jsme pak překvapení, protože to je oblast, která se nás všech velmi týká (třeba jen velmi přízemně tím, že bude potřeba velmi rychle začít připravovat veřejnost na možnost zneužití AI v rámci dezinformačních kampaní, což je vlastně poslání, které patří k tomu nejzákladnějšímu, které knihovny mají, ale je to jen jedna položka na mém dlouhém seznamu věcí, které bychom neměli v knihovně v této oblasti prospat). A obě věci vlastně hodně souvisí s mládeží, i když to tak v podstatě ani neberu. A vzhledem k tomu, že nevím, co mě čeká zítra, a že to je obojí dost komplexní, jsou to myslím plány docela vyčerpávající.