Reklama na pohádkové akce v třinecké knihovně ☺ Rozhovor s Marikou Zadembskou

Jsem knihovnicí duší i srdcem už 15 let. V Knihovně Třinec vedu tým knihovníků pro děti a mladé. Velkou část mé práce tvoří příprava a realizace knihovnických a informačních lekcí a programů pro děti od 2 do 15 let, dále mám na starost také vzdělávání knihovníků v kraji. Mimo to jsem zakladatelka a ředitelka čtenářského festivalu ČteFesT a spolutvůrce aplikace Čtenářský metr. Velmi oblíbenou aktivitou knihovníků i rodin na Třinecku jsou Večerníčky naživo (hrané/hravé/čtené pohádky podle knih), které jsem před 12 lety poprvé v létě s týmem realizovala. Jsem lektorkou a propagátorkou čtení, čtenářství a dobrých knih.

1. V tomto čísle se zaměřujeme na pohádky a jejich využití při práci s dětmi. Jak vnímáš pohádkový svět Ty jako dospělá? Je pořád tak okouzlující, jako byl v dětském věku? Máš nějakou oblíbenou pohádkovou knihu z dětství, nebo sis ji našla až jako dospělá?

Příliš si nevzpomínám na čtení pohádek z dětství, ani jak jsem prožívala klasické pohádky, ale teď díky práci v knihovně si v pohádkových příbězích libuji. Musím se přiznat hned v úvodu, že nejsem velký fanoušek klasických pohádek. To neznamená, že bych je úplně zavrhla, ale pročtu si je doma jednou, dvakrát s dětmi a více nemám potřebu se jim věnovat, se jimi zabývat. Od té doby vyšlo a vychází stále tolik úžasných pohádkových příběhů a jediné, co je mi líto, že je všechny nestihneme přečíst, poznat. Oblíbená kniha z dětsví? Snad Polámal se mraveneček (úsměv), tu jedinou si pamatuji a později v dospívání Anna ze Zeleného domu. Ale jinak nic zásadního. Zato teď, v dospělosti, v knihovně a díky svým dětem mám oblíbených pohádkových knih nepočítaně.

2. Třinecká knihovna je zdroj neuvěřitelné inspirace na akce nejen pro děti a mládež. Jednou z akcí s mezigeneračním přesahem jsou i Večerníčky naživo. Můžeš nám tuto akci víc představit, odkud a kdy vzešel nápad a jak vše probíhá?

Ano, Večerníčky naživo jsou naše srdcová záležitost. Vznikly vlastně v době, kdy měl starší syn dva roky a já se vracela zpátky do práce. Znala jsem Lukáše Hejlíka a jeho projekt LiStOVáNí, tedy scénické čtení, a ředitelka Martina se zmínila o knihovně v Rožnově pod Radhoštěm a jejich Večerníčcích na kamenech. Nepátrala jsem po podrobnostech, ale inspirovala se názvem a hraním pohádek. Smíchala dohromady ty dva projekty a vznikly naše třinecké Večerníčky naživo. Věděla jsem, že chceme hrát dětem pohádky podle knih, že chceme rodičům a dětem představit netradiční, zajímavé, neokoukané, občas i neznámé pohádky a příběhy, věděla jsem, že chceme hrát my – knihovníci – „knihoherci“. Mysleli jsme si, že přijde pár rodin s dětmi, sedneme si do trávy v našem třineckém lesoparku a budeme si číst, trochu i dramatizovat, ale hned po prvním ročníku nám došlo, že to takhle nepůjde. Od začátku chodilo 100 a více lidí, dnes je to až 250 diváků. Díky projetkům jsme nakoupili aparaturu, porty, stan, abychom pro ten dav vůbec mohli hrát. Od té doby, je to už 12 let, hrajeme každé letní prázdniny, každé úterý v 17 hodin Večerníček naživo. Není dlouhý, trvá od 10 do 25 minut, ale celá ta akce nese s sebou další rituály. Na úvod hrají písničky od dětských alternativních kapel, chvíli si povídáme, občas zapojíme aktivitu, pak pohádka a nakonec i tanečky a podobně. Je to čas pro setkávání se, čas pro rodiny a přátele. Rodiny si tuto událsot spojí s další procházkou lesem, návštěvou blízké restaurace, setkáním s přáteli.

3. Připravit jedno večerníčkovské setkání musí být jistě náročné. Vy jako ne-herci máte za sebou nějaké proškolení v dramatické výchově? A jak taková příprava probíhá? Konzultujete i s někým z divadel, nebo máte svou vlastní dramaturgii a „režiséra“? 

Ano, není to snadné, ale na druhou stranu to nadšení a chuť hrát jsou mnohem větší než ostych a nejistota. Spousta mých kolegyň a kolegů, docela silných introvertů se dnes se zájmem hlásí a chtějí být obsazováni do rolí „knihoherců“. Náročné je to v tom, že hrajeme během letních prázdnin, kdy se čerpá dovolená, takže občas sáhneme po pomoci dobrovolníků, knihovníků z jiných oddělení i rodinných příslušníků. A ještě těžší je pak to, že jeden večerníček odehrajeme v úterý a od středy se zkouší další. Není příliš čas vydechnout, získat odstup, zastavit se. Je pro nás velmi důležité aby „hraní“ mělo dobrou úroveň a zlepšovalo se. Nejen samotné hraní, pojetí pohádky, ale i hlasový projev a vystupování, znároznění postav, kostýmy a další věci. Proto jsme si prošli několika kurzy pod vedením Marcely Kovaříkové na třinecké ZUŠce. Učila nás, jak pracovat s hlasem, jak upravit texty, jak dramatizovat příběh, jak číst, jak mluvit na publikum, a několik pohádek nám i režírovala. Další bezvadný hlasový worskhop jsme absolvovali u Pavly Fendrichové. Letos nám pomáhal principál divadla BAJKA Jakub Tomoszek. Jindy zase naše kamarádky dobrovolnice, studentky DAMU. A co se týče „režiséra“? Je dobře, když někdo na hraní kouká z pocize diváka, a v téhle roli se střídáme, ale nejčastěji jsem to asi já (úsměv).

4. Podle jakého klíče vybíráte pohádky k dramatizaci? Je těžké se rozhodnout, nebo máte vždy okamžitě jasno? 

Snažíme se najít knihy, které nejsou příliš známé, ale my je vnímáme jako hodnotné a zajímavé. Chceme aby je děti poznaly. Večerníček naživo je skvělá reklama pro knihu a příběh! Před létem sledujeme novinky a doufáme, že se něco zajímavého objeví. Rádi taky sáhneme po starších titulech, které nám připadají nadčasové a stále aktuální. A jak poznáme, která půjde a která ne? Občas je to tak, že sáhnu po knize, začnu číst a hned ji vidím jako Večerníček naživo. Hned vím, že půjde „zahrát“. Jindy se nadchneme pro nějakou knihu a až při zkouškách zjistíme, že to tak lehké nebude, že jsme se trochu přepočítali. Knihy vybírá celý tým lidí. Každý rok máme tak polovinu pohádek nových a polovinu recyklujeme z minulých let. V repertoáru už máme více než 40 knih.

5. Prozradíš nám, které pohádkové tituly se vám osvědčily na zdramatizování? 

Mezi oblíbené tituly patří kniha Tam, kde žijí divočiny, tu po nás objevil kamarád Tibor Hujdič a kniha je více než 60 let stará. Pak nás moc bavila a baví kniha Ó, Ó, Ó, vajíčko! a příběhy Kvaka a Žbluňka, to se dá hrát pořád a nikdy se neomrzí. Hodně zajímavé bylo hraní pohádkového příběhu Chameleon Leon, který se tehdy hrál jako tiché divadlo, pantomima jen s jedním vypravěčem. A fakt vtipná a hodně kostýmově barevná byla pohádka Kdo si prdnul u dvora. Máme rádi výzvy, takže nám nevadí hrát příběh o 10 větách, ale i kapitolu obsáhlejší knihy po děti. Moc rádi hrajeme podle knihy Den, kdy voskovky řekly dost a taky nás bavila kniha Volte zvířata.

6. Máš nějakou dobrou radu pro ty, kteří by s podobnými akcemi chtěli začít u nich v knihovně – jak vše uchopit, jaká jsou úskalí, na co nezapomenout, čemu se raději vyhnout?

Nad touto otázkou jsem docela dlouho přemýšlela. Asi bych začínala po menších krůčcích, zkusila připravit a zahát jednu pohádku. Takovou, ve které jsem si jistá, dobře ji znám. Důležité je najít partu lidí, kteří budou stejně nadšení a budou mít chuť si to zkusit. Co třeba, zkusit si zahrát pohádku nejpve pro školku, jedno oddělení, skupinku dětí a pak plánovat dál. Směju se tomu, že je to přesně opak toho, jak jsme to dělali my.  Vždycky je dobré udělat si průzkum toho, co lidé chtějí a co už vaše město nabízí. Mám na mysli to, že pokud máte ve městě výborně fungující divadlo pro děti, nelezte jim do zelí, ale zkuste vymyslet něco jiného a originálního. Práce s textem a knihou! A na co nezapomenout a čemu se vyhnout? V tom dobrý rádce nebudu (úsměv), my často na něco zapomeneme, třeba i na hlavní rekvizitu a nevyhýbáme se vlastně ničemu. Máme rádi výzvy a netradiční knihy. Vyhýbáme se disneyovkám a mainstreamu. 

7. Kdo neviděl, o hodně přišel. Mluvím o vaší dokonalé kostymérně, kde – předpokládám – najdu všechno od princeznovských šatů až po královského šaška nebo čarodějnici, nedivila bych se ani kostýmu draka nebo skřítka. Nápad na zbudování kostymérny (nejen pohádkové, samozřejmě) vzešel při nějaké akci typu Večerníčky naživo? Kolik kostýmů u vás aktuálně je možné nalézt?

Kostymérnu jsme vlastně zdědili ještě před Večerníčky naživo. Pomáhali jsme tehdy s organizací akce, která se jmenuje Pohádový les a pořádal ji Klub turistů. Chtěli po dvaceti letech akci někomu předat a vybrali si nás. Díky za to! Získali jsme krásný fond kostýmů, který teď stále zvětšujeme a obohacujeme o další kousky. Kolik kostymérna čítá kusů, to absolutně nemůžu odhadnout. Mnoho!!! Co u nás najdete? Šaty princezny, plášť malého prince, masku skřeta, indiánské kalhoty, bílý overal Boba a Bobka, kožich Gruffala i retro kostýmek na vánoční večírek.

8. Jaké ještě akce máte u vás v knihovně spojeny s pohádkami?

Určitě právě zmiňovaný Pohádkový les, který se koná jednou ročně, vždy na jiné pohádkové téma. U této příležitosti oblékáme do kostýmů 50 až 80 lidí. Hodně využíváme kostýmy u Pasování prvňáčků a pak taky každoročně na vánočním večírku. Je prima mít takovou kostymérnu po ruce, dá se využít během roku na knihovnických lekcích třeba. Ale na druhou stranu, udržet tuhle místnost uspořádanou a uklizenou, to je nadlidský úkol. 

9. Dokázala bys sestavit žebříček nejzajímavějších (záměrně neříkám nejlepších, protože to je silně individuální) pohádkových knih, které se Ti za poslední dobu dostaly do rukou? (kritérium zajímavosti nechám na tobě, jestli to bude podle ilustrací, tématu, poselství…)

To jsou knihy, se kterými teď pracuji, nebo podle nich hrajeme večerníčky. Neřadím podle aktuálnosti ani oblíbenosti. Tyhle všechny mi teď poslední rok šly rukama a moc mě baví.

Neboj se, Oskare – Stian Hole

Ďolík – Emma AdBageová

The Last Tiger – Petr Horáček

Evžen a jeho bláznivý stromodům – Thibaut Rassat

Karlíček a vosy – Noemi Cupalová

Strakáč a Tioni – Daniel Rušár

Babky – Marka Míková

Úsměv pro žabku – Przemyslaw Wechterowicz, Emilia Dziubak

10. Otázka do pranice – máš raději klasické pohádky, nebo moderní, nonsensové pohádky? V čem vidíš přínos jedné či druhé skupiny pohádek?

Tohle už jsem zmínila v úvodu našeho povídání. Za mě určitě vedou nonsensové pohádky. Každá ze skupin přináší čtenářům něco dobrého. Nejsem proti jedné ani druhé, ale více se přikláním těm moderním a současným. Abych řekla pravdu z klasických pohádek máme doma jen minimum, naše knihovna je zaplněná tituly Ester Staré, Daisy Mrázkové, Marky Míkové, Radka Malého, Petra Horáčka, Erica Carla a dalších. Miluji neotřelé a originální knihy nakladatelství Baobab, ráda se zamýšlím nad tématy, které ve svých knihách zvědomuje nakl. Cesta domů a jsem velmi vděčná za tituly, které pro nás překládá Host. Hodně blízká je mi severská literatura po děti. 

11. V čem vidíš přínos pohádek pro děti? Mohou jim v něčem pomoci?

Pohádky jsou jistota, pohádky jsou cesta, pohádky jsou směr. V pohádkách si děti najdou řešení pro svá trápení, podobnost se svými životy. Pohádky dávají dětem naději v dobrý konec. Víš, já mám ráda obě možnosti, mám ráda klasickou pohádku s dobrým koncem (občas se to hodí), ale na druhou stranu mám ráda i moderní pohádku, která končí slovy „A pořád se bojí“. Takový je život...

Mám ráda moderní pohádky a příběhy, které dětem pomohou vypořádat se se strachem z usínání a samoty v dětském pokoji, pomohou jim odolat výsměchu, pomohou jim vyrovnat se se ztrátou blízké osoby, pomohou jim překonat strach z nového a neznámého.

12. A na závěr důležitá otázka k zamyšlení – jak vidíš čtenářství v budoucnosti? Bude mít (papírová) kniha stále své místo v životech lidí?

U dětí to bude pořád papírová kniha! Věřím, že ano. A já jsem docela „konzerva“, takže věřím papírovým knihám ještě na dlouho. Minimálně po naši generaci a generaci našich dětí.