(Možný) svět podle Junga

Příběhy odjakživa sloužily k poučení, je to funkce, kterou od nich očekáváme, často i vyžadujeme. Ale upřímně, kdo bývá rád poučován? Není lepší se sám poučit? Příběh nesený autorskou knihou Iva a Ema[1] evidentně slouží k poučení, tedy plní svoji výsostnou funkci, nelze se ale zbavit pocitu, že nás také poučuje. Z čeho tento pocit vyplývá?

Bohatá historie české uměleckonaučné literatury pro děti a mládež nám dovoluje mnohá srovnání a připodobnění. Většina knih sloužících k poučení mladých členů společnosti vychází z vědeckých faktů, které předává poutavým způsobem, často právě příběhem. Nerezignuje tak na estetickou funkci textu, nesoustředí se pouze na kontext, ale též na samotnou zprávu, kterou vysílá. Čtenář je často unášen krásou textu, dobrodružnou zápletkou, postavami, se kterými se identifikuje, či proti kterým se může vymezit. A na pozadí příběhu tu objeví zákonitosti klimatických jevů, tu relativitu pozorovaného časoprostoru. Zkomponovat obě polohy textu do funkčního celku je ale často ekvilibristické číslo. Převáží-li příběh, můžeme se minout se záměrem autora/textu, a tak i se základními fakty o světě, ve kterém žijeme. Nemíjíme se ale se základními fakty o životě, protože příběh, co má potenciál zaujmout, musí být i o nás samotných. Vlastně pro čtenáře žádná škoda (pro autora možné zklamání). Převáží-li ale naučná stránka knihy, může se příběh stát jakýmsi nechtěným chudým příbuzným, jehož přítomnost na rodinné oslavě je pouze obtěžující a zbytečná.

S knihou Iva a Ema je to ale ještě trochu složitější. Slibuje příběh o dvou sestrách, které mezi sebou mají nesoulad vycházející z jejich povah. Vyrůstá tedy ze zdánlivě neřešitelné situace, která má potenciál plodit skvělou zápletku. Jenže, rozuzlení je zde vedeno formou poučení. Poučí se hrdinky, a svět je náhle plný souladu. Poučí se čtenáři a čtenářky, a mohou oprávněně očekávat stejné změny ve svých životech. Bylo by to tak v případě, že čteme dobrý příběh, beletrii. Ale čteme beletrii? Není zde primární ona naučná osa a chudák Iva i Ema jsou odsouzeny sedět na okraji stolu pomyslné rodinné oslavy?

Nečitelnost záměru textu, nebo spíše jeho kontraproduktivní čitelnost, brání vzít vážně jak příběh, tak faktický obsah Jungovy psychologie. Ano, je dobré vědět, že nejsme všichni stejní, že není jen jeden typ osobnosti ten správný a ostatní se musí snažit předělat, chtějí-li uspět. Pozornost, která je – bohužel až poslední dobou – věnována síle introvertů a jejich přínosu pro společnost, je nedocenitelná. Ale poznání můžeme dojít buď díky informacím, ze kterých se sami poučíme a aplikujeme je na svůj život, anebo prožitkem (byť zprostředkovaným) příběhu, ve kterém projdeme krizí ke katarzi. Příběh, který nám přinese jen informaci bez katarze, zůstává vždy na půli cesty. Taktéž informace, ke které je nutno se prokousat příběhem.

Nechceme-li knihu ale zcela zatratit, je zde ještě jiný způsob čtení, který umožňuje setkání s Ivou a Emou jako postavami plastickými, hodnými sedět na čestných místech u stolu. Je to příběh vyprávěný prastarým způsobem obrazů a symboliky. Ilustrace jsou prostředkem, který nese citlivé sdělení méně jednoznačně, otevírá prostor pro různé interpretace, umožňuje příběh rozvíjet a skutečně zažívat. Dvě dívky, stejné, a přesto každá jiná, samy a zase spolu. Rozpíjející se akvarelové skvrny tvoří možný svět, který nemá tak jasné kontury, kde se jednotlivosti prolínají a rozpouští, je to svět hůře čitelný a přitom známý, podobný světu, ve kterém žijeme.

[1] NAVRÁTILOVÁ, Aneta. Iva a Ema. Modrý slon. Praha: Meander, 2024. ISBN 978-80-7558-259-1.