Kdysi dávno v jednom českém maloměstě...

Psí dečky[1] Jany Jašové jsou těsným pokračováním Zlatou stuhou oceněných Psích dnů. Ocitáme se ve stejném časoprostoru, události předchozí knihy sotva dozněly a už se rýsuje zápletka nová, možná ne tak dobrodružná, za to temnější a komplikovanější. K antagonistům lidské rasy vystupují na scénu představitelé temné strany psího světa. Ostatně naplnění proroctví se jen málokdy setká s všeobecným přijetím, zvláště nerealizuje-li se v očekávané podobě. Rozčarování nahrává nepřátelům, tedy alespoň by mohlo. Psí dečky rámují své nevinné prázdninové kočkování s pejsky mytologickými kulisami. Jde to vůbec dohromady?

Odkazy na mýty, náboženství, a chcete-li, ideologie jsou v knize všudypřítomné. Vzbudí úsměv, ocenění kreativní a inteligentní hry se slovy i významy, úctu k evidentní znalosti chování zvířat, tím vším Jašová baví a okouzluje. Roviny textu jsou ale nevyzpytatelné, chtělo by se ji hned parafrázovat. I když je vypravování především humoristickým románem, využívá rozměrů mytologických příběhů, podobně jako tak činí třeba Hvězdné války. U Jašové jsou to takové hvězdné války českého maloměsta, tedy takové hvězdné válečky.

Kostelec, ono fikční české maloměsto, je zde zásadní. To podtrhuje i vyprávěný prostor, který městečko přesahuje jen minimálně, Praha, která hrála roli v prvním díle, je zde pouze zmiňována, a ani v těchto zmínkách nehraje žádnou roli pro děj. Kostelec tak povyšuje z onoho v knize avizovaného středu Česka i Evropy na střed fikčního světa a ano i vesmíru. Ač se hlavními místy zápletky stává opuštěné koupaliště, načančané či ubohé domy místních obyvatel nebo obecní skládka, rozměr vesmírných dálav obestírajících planetu zaslíbenou či moc Celocaniské pozemské rady v intencích textu povyšuje tato místa na středobody boje o nadvládu temné či světlé strany síly. Spojení trochu na hraně, které ale nikdy nespadne na stranu trapnosti.

Mýtus, i pouhou letní historku, ale tvoří především postavy. Ústřední dvojice dětí z prvního dílu zůstává stejná, okruh lidských postav se spíše omezuje, některé ustupují do pozadí, což v případě profesora je celkem škoda, naopak se rozšiřuje okruh psích hrdinů. Psí svět nabývá jasnějších kontur, čteme o různých sociálních i mocenských skupinách, charaktery jednotlivých psích postav jsou vykresleny neschematicky, ale vyhraněně. To čtenáři pomáhá neztratit se v někdy nepřehledné směsici chlupáčů. Psí svět v tomto díle získává nad tím lidským nadvládu, alespoň v rovině vyprávění. A je to vyprávěcí strategie opravdu významotvorná, vždyť o nadvládu tady hlavně jde. Nad lidmi, nad světlou stranou psí síly, protože jen její vláda lidem poklidný život s vždy vychlazeným pivkem v ledničce umožňuje. V podstatě jde o budoucí řád světa, jako ve správném mýtu. Fokalizátory vyprávění jsou různí psi, z lidí ale pouze Rebeka. Věděli bychom, co prožívá uvězněný David, kdyby u toho nebyla i smečka psů? Z hlediska jednoty vyprávění spíše ne.  Rebeka je prostě Mediátorka, patří částečně i do psího světa. Je vyvolená, nejubožejší  mezi ubohými, kde už jsme to jen četli, viděli?

Nakonec je každé velké vyprávění hodné toho jména postavené na mýtu, odvěkém příběhu o světě a člověku, a v tomto bodě jsou Jašové knížky opravdu velmi blízko skutečným velkým příběhům. Pod povrchem vtipných scének, humorně vykreslených typických postav českého maloměsta i obecně českých stereotypních perspektiv (v pohledu na rasismus, alkoholismus a sociální vyloučení nevyjímaje) jde o jeden z tisíce tváří starého příběhu a jeho hrdinů. Tento příběh ale není vytěžen ani řádně rozehrán. Prostředí prázdninového maloměsta to v podstatě vylučuje. Cizí světy si sem vozit nedáme! Temná strana síly má funkci pouze produkovat sem tam nějakou komplikaci, a tím pádem vůbec vybudovat nějakou zápletku, svatý grál v podobě kočky Micky se k ději spíše jen tak nachomýtne, než aby se skutečně stal jeho hlavní hybnou silou. Zlo nakonec ani není zlem, ale pouhým nevyhnutelným vyústěním nešťastného dětství a následných komplexů. Světlá strana síly pak nemusí bojovat, stačí jí jen vědět a pochopit, vítězství je dosaženo v podstatě psychoanalytickými prostředky. Svět českého maloměsta je zkrátka svět dobrý, a jestli ne dnes, bude jím zítra.

Nakonec se nabízí i interpretace, zda celá sága (předpokládáme totiž další pokračování, ale nepředpokládáme, že Mediátorka přejde k temné straně psího světa) není tak trochu parodií velkého příběhu. Takto chápaný význam knihy její působení nijak neumenšuje, vlastně ji činí ještě zábavnější. Každopádně kulisy malého velkého světa mýtu, ať už jakkoliv zamýšlené a využité, činí z Psích deček komplexní román pro děti, kterých je jak šafránu. Jen v dalším díle by se v těchto kulisách mohla rozehrát více dobrodružná zápletka, protože psychické problémy psů i lidí jsou přece už skoro vyřešené.

[1] JAŠOVÁ, Jana. Psí dečky. Ilustroval Andrea TACHEZY. Modrý slon (Meander). Praha: Ivana Pecháčková - Meander, 2023. ISBN 978-80-7558-231-7.