Hledání ztraceného ráje

Zlatou stuhou oceněná kniha Františka Tichého Rekrut 244[1] rozehrává hru významů a odkazů. Cyklický koloběh ročních období, kterým autor člení text do oddílů, nejen vymezuje čas chronologicky plynoucího příběhu, ale i evokuje opakování v rovině přírodních procesů i lidské kultury. Je to nejvýraznější, a tudíž i pro interpretaci důležitý znak. Ať už míříme kamkoliv, můžeme se opět vrátit na začátek, nebo možná musíme.

Hlavní hrdina příběhu Jonáš je dvojitou aluzí, odkazuje k Jonasovi z knihy Dárce Lois Lowryové, strážci paměti a jedinému, kdo má přístup ke světu v jeho podstatě, a zároveň k Jonáši biblickému, který by před skutečností naopak nejraději zavřel oči. Kdo je Tichého Jonáš, alias Rekrut 244? Asi tak trochu od každého z nich, co mají všichni tři společné, je motiv vyvolení. Jonas i biblický Jonáš jsou vyvoleni k jasnému úkolu, oba bojují sami se sebou, aby úkol splnili, či naopak nesplnili, oba před svým úkolem prchají. To dává jejich příběhům jasný směr, a tím i význam a smysl. Tichého Jonáš takto jasný kompas nemá, ač vyvolený, je více obyčejným chlapcem než prorokem, současně ale je i tím, kdo hýbe dějem a proměňuje celý fikční svět.

Úkol, který rovněž u Jonáše, řečeného Jony, souvisí se skutečností (ve smyslu reality), hrdina objevuje postupně, stejně jako volání k jeho plnění. A aby toho nebylo málo, jeho vyvolení a poslání je vlastně dvojí, a dokonce protichůdné, stejně jako je v knize dvojí skutečnost, realita. Dualita je vůbec mocným motivem celého textu. Objevuje se na všech úrovních, prostor je členěn na centrum a nebezpečnou periferii, život je buď řízený systémem, nebo přirozený, lépe řečeno přírodní, nic mezi tím.

Jony je ale jiným hrdinou ještě z dalšího důvodu, a tím je odlišný základ společnosti, ve které žije. Ve srovnání s jinými dystopiemi zde hrdina nečelí totalitě, kterou řídí několik manipulativních jedinců, totalitě vyplývající z motivací ryze lidských, naopak čelí systému umělému. Umělá inteligence, která velmi dobře ovládá lidskou psychologii a manipuluje s lidskou psychikou (se sice trochu nejasnými úmysly, což nemusí být nedomyšleností příběhu, ale naopak dobrou charakteristikou umělého systému), je podobná jiným totalitním vládám nejen v omezování lidských práv, jako je třeba právo na svobodné rozhodování, ale jistě i svým původem, který zde můžeme tušit: úmyslem vytvořit dokonalou a bezpečnou společnost. To, že se za bezpečí platí nesvobodou a za dokonalý systém poslušností a nevěděním, jsou příkladné rysy totalitní společnosti. Přesto je zde podstatný rozdíl. Systém, umělá inteligence, snad zapojená do řízení fikční společnosti postupně, nenápadně a s dobrými úmysly, je samostatnou entitou a odděluje se od lidí až natolik, že je možné ji jedinou považovat za viníka všeho zla.

Konflikt dobra a zla je v knížce představen jako konflikt mezi umělým a přírodním, přirozeným, lidským. Řízené bytosti proti těm skutečně svobodným. To je na jednu stranu velmi soudobé téma, jež řeší současné otázky a hrozby, na druhou stranu vede ke kontraproduktivnímu zjednodušení. Můžeme zajistit, aby byl člověk dobrý, pouhou eliminací moderních technologických vlivů, a to především umělé inteligence? Jean Jacques Rousseau zkusil návrat k přírodě a zdá se, že František Tichý zde jeho omyl opakuje. Velký prostor, který autor dává ve vyprávění zdánlivě nesouvisejícím událostem ze života mladých lidí uprostřed přírody (které mnohem více než boj o holé přežití připomínají romantické večery u táborového ohně), to dokazuje. Vše dobré, povznášející a lidské najdete v přírodě, nebo alespoň po odpojení od sítě. Riziko narušení tohoto ráje spočívá pouze v hrozbě nevědomého či nekontrolovaného připojení. Ovládnete-li odpojení, žijete v ráji, i když vypadá jako uprchlický tábor v poušti.

Dichotomie dobra a zla, která leží mimo člověka, zastírá nejdůležitější otázku, kterou dystopie mají klást, otázku etickou. Naše morální hodnoty nevyrůstají ze systémů, ale systémy tvoří, případně jim přitakávají. Rekruta 244 bychom pak z hlediska této etické otázky mohli číst pouze jako boj vnějších sil o ovládnutí člověka, boj umělého s přírodním, boj temné strany síly s tou světlou, boj ďáblů s anděly. Na takovou četbu ale knize schází větší symboličnost vyprávění, kniha není moderně zpracovaným mýtem. V některých motivech se k němu blíží, ale často selhává ve vyznění směrem k jasné symbolice, která samozřejmě nemusela být záměrem autora. Například kapitolu Pevnost bychom mohli číst v rámci mýtu jako průchod smrtí ke vzkříšení, který má dopady nejen na hrdinu, ale i na celý svět; mnohem víc než mytické hrdiny procházející smrtí, včetně Ježíše, evokuje kapitola nádražní scénu z posledního dílu Harryho Pottera. Další dvojitá aluze, která neumocňuje, ale komplikuje způsob čtení. Má být kniha mýtem o říši zla a dobra a o hrdinovi, který tyto říše spojuje, či naopak odděluje? Nebo je kniha vyprávěním o lidské odvaze, přátelství a kráse přírody? Spojení obojího dohromady v textu jeho vyznění bohužel oslabuje.

Čas příběhu končí novým jarem, novým životem, vzkříšením. Můžeme se ptát, nezavede-li nás další koloběh roku, tedy ryze přírodního cyklu, zase o kousek zpět k naší přirozenosti a nevztyčí někdo z dětských hospodářů uprostřed malebného statku totem s prasečí hlavou? A tato otázka mi ve vyznění příběhu schází. Otázka sváru dobra a zla v každém z nás.

[1] TICHÝ, František. Rekrut 244. Ilustroval Stanislav SETINSKÝ. Praha: Baobab, 2022. ISBN 978-80-7515-143-8.