Hanka v síti příběhů

Vlajka Viktora Vaňka čtenářům předchozích knih Nadi Revilákové nepřináší zásadní překvapení, a to je dobře. Postava vypravěčky Hanky, která svým charakterem i vypravěčským hlasem textu dominuje, má dostatečně silný potenciál udržet své posluchače v očekávání dalších odhalení zapomenutých skutečností, dobrodružných scén nepostrádajících napětí i situační humor, že postupné naplňování předem jasných kroků vyprávění přináší více čtenářské uspokojení, než znuděný povzdech, že to už tu tolikrát bylo.

Třetí díl série potvrzuje vyprávěcí schéma prvních dvou knih, kdy se hrdinka posouvá časem nejen svého života, ale i historických událostí, kolem kterých se její pátrání točí. Autorka tak splétá osobní příběh hlavní postavy s významnými událostmi naší země paralelně stejným směrem. Zatímco v Deníku Dory Grayové nás tradiční příběh nalezeného rukopisu zavádí na počátek druhé světové války, v Medailonku Emilky Horové jsme na jejím konci v příběhu znovunabyté rodiny (včetně jejího panství). Vlajka Viktora Vaňka se pak rozkračuje mezi počátky komunistického režimu a srpnovou okupací vojsky Varšavské smlouvy v neméně známém narativním schématu usmíření znepřátelených rodů.

Schematičnost vyprávěcích postupů i využití archetypálních příběhů jsou ale pouze dobře rámovaným hřištěm pro rozvíjení tématu, které se všemi třemi knihami prolíná a které s tímto rámcem vnitřně souvisí. Stereotypnost a schematičnost vidění dějin a společenské, politické či národní příslušnosti je hybnou silou zápletky jak té historické, tak i té Hančiny osobní. Naše vidění světa je v zásadě stereotypní, a proto i naše příběhy jsou takové, a to především ty, jimiž si vysvětlujeme náš složitý svět, a vytváříme tak – slovy Paula Ricoeura – soulad z nesouladu. V posledním díle dosavadní trilogie se komunisté, statkáři, okupanti zrcadlí ve zdánlivě neškodném antagonismu příslušníků Vřesoviště a Údolí veverek, podobně jako v předchozích dílech tuto paralelu vytvářeli lidé z města a ti z vesnice, či starý rod proti obyčejným lidem. Naše příběhy se opakují. Stereotypy zůstávají.

Stereotypnost je zásadním podhoubím celého příběhu a hlavní sdělení čtenáři a zároveň i poučení, které je možné si z knih odnést (protože to přece od knih pro mládež očekáváme), je proces objevování, co vše z onoho podhoubí vyrůstá. Dobře vymezené hřiště i zdánlivě jasné rozlišení postav, coby příslušníků nálepkou charakterizované skupiny, začíná mizet na úrovni konkrétních postav. Příběh skupin či mas se stává příběhy jednotlivců. Každá neblahá událost je pak nasvícena jako neplánovaný výsledek motivovaný dobrými úmysly, které neodhaleny produkují mylné interpretace, a teprve při správném čtení příběhu poznáváme jednotlivé aktéry jako komplikované, ale veskrze kladné hrdiny. Z pozadí stereotypně viděného černo-bílého světa najednou vystupují konkrétní figury, jež teprve mohou být viděny jako lidské bytosti, tedy jako projev života v celé své komplikovanosti i komplexnosti, kde již pro zjednodušující schematičnost není místo.

Hybatelem procesu, který vytahuje jednotlivé figury z pozadí, je právě hlavní postava Hanka. Ač bychom její motivaci měnit stereotypní vidění světa v příběhy živých lidí s vlastní hodnotou mohli nazvat jejím morálním kompasem, v příběhu je prezentována jako touha po odhalování pravdy v intencích detektivního žánru. Hanka pátrá a plánuje své kroky se zápalem detektiva, který touží přinést spravedlivé rozuzlení pro všechny stižené fatálními událostmi, a to za cenu ztrát ve svém osobním životě, byť by to mělo být jen nedorozumění či ztrapnění. Touhu po odhalování pravdy střídá touha po smíření, navenek jde ale především o dobrodružnou intelektuální a akční hru, kterou je vypravování hnáno rychle kupředu, je čtivé a zábavné.

Jakmile se Hance podaří z pozadí historického příběhu vytáhnout do popředí jednotlivé figury a nasvítit jejich příběhy, odhaluje se síť vztahů nejen mezi postavami, ale i mezi událostmi. Svět přestává být černý a bílý, je světem živých lidí, kteří jsou s různou měrou a v různých bodech propojeni. Čím více odkrývá onu síť, tím více je s ní spojena, a to nejen svým příbuzenstvím s některými postavami, ale také aktivní účastí v rozuzlení jejich příběhů. Čím více se jejich spletité příběhy napřimují, tím se naopak ona sama v osobním příběhu zaplétá. Moment, kdy si uvědomí, že daní za šťastné rozuzlení zápletek druhých je krize jejího osobního příběhu, konkrétně vztahu se Slávkem, pak dává jasně vidět, že naše uspokojení ze sounáležitosti s životy ostatních má své hranice, které rýsuje náš osobní život. Hanka ale nezůstane pouhým katalyzátorem životů ostatních, není jejich vládcem ani obětí, je ve stejné síti vztahů jako oni sami. A tak i její příběh končí; Rosťa přebírá štafetu hledání pravdy a smíření a Hanka tentokrát sklízí plody onoho morálního kompasu jiné postavy a usmiřuje se díky němu se Slávkem. Naše příběhy jsou spojité a podobné, ale nikdy nejsou stereotypní.

Ač se setkáváme, jak jsme uvedli na začátku, se stejným modelem vyprávění, najdeme v posledním díle přece jen určité narativní inovace. Celou knihou se prolíná vložené vyprávění, které svým obsahem vytváří dovětek poslední kapitoly, což čtenář odhaluje až v závěru, i když bez výrazného překvapení. Autorka tak časovými rovinami nejen příběhu, ale i vyprávění komplikuje chrononologičnost podávaných událostí, po douškách dávkuje rozuzlení již v průběhu a zároveň tak vyplňuje mezery nutným vysvětlením. Inovace je funkční, závěr textu pak může patřit Hančinu příběhu, ne vysvětlujícímu poirotovskému monologu. Občas je ale četnost vloženého vyprávění až příliš intenzivní a mírně též ruší plynulost četby i nejednotnost stylu, kdy vedle obratů „místy probleskuje původní zlatavá barva“ či „zmizel za oponou kopců“ stojí hovorové výrazy a nejednotně užívané koncovky co do spisovnosti jazyka. Na rozdíl od vypravěčského hlasu Hanky v základním příběhu, skrze který je i postava vypravěčky umně charakterizována, je styl vyložených vyprávění méně funkční.

Přes výše popsaný jev je Hanka veskrze uvěřitelnou postavou i vypravěčkou, její spojení s minulostí je přesně takové, jaké máme i my ostatní. Nemusíme putovat pomocí kouzel ani technických vynálezů do minulosti, abychom jí porozuměli, stačí se podívat ke kořenům příběhů lidí kolem nás. Minulost se nás neustále dotýká, jsme s ní a navzájem spojeni v síti příběhů.