Dospíváš v občanku, dívko

Fantasy romány povětšinou lákají především na procházku neznámými světy. Základními otázkami, které si čtenář při jejich výběru klade, jsou: Jak to tam vypadá? Jak to tam funguje? Nicméně to vše tvoří pouhé pozadí pro většinou dobrodružný příběh. Zajímavost a originalita světa je přesto hlavním aspektem zajímavosti a originality celé knihy. Díváme-li se z tohoto úhlu pohledu i na knížku Radka Sterakdaryho Starého Arila. Stříbrné město[1], můžeme být uspokojeni tak nějak napůl. Z jiných, a ne vůbec zanedbatelných, perspektiv pak uspokojení nemusí přijít vůbec, například hledíme-li na příběh samotný. Pojďme ale společně nahlédnout na fantasy román určený mládeži i z perspektivy, která by nás vůbec nemusela napadnout, a ze které se naopak příběh Arily jeví jako cenný příklad formativní funkce literatury.

Arilin svět je ve svém základním rozložení podobný antickým bájím, kde hybnou silou jsou spory mezi bohy, ve kterých člověk hraje víceméně roli prostředku k jejich řešení, či eskalaci. Kombinace moderních fyzikálních představ podstaty světa se středověkými kulisami je určitě vítaným ozvláštněním, nicméně středověké čarodějnictví zde podstatně dominuje nad racionalismem, tedy lidé jsou zde odkázáni na magii, předurčení a samozřejmě především na momentální náladu bohů. Tím se opět noříme do vod temných, leč dávno důkladně probádaných. Dnes obecně přijímaná představa multivesmíru může jistě být představena mýtem o svém vzniku, jeho fungování může být vysvětleno magií, příběh by ale měl pravidla světa zobrazovat ve svém vlastním mikrosvětě vyprávěného prostoru, tak jak to činí například Philip Pullman, ne je využívat pouze pro odůvodnění nestravitelného množství akčních scén. Odložit jakýkoliv vlastní nápad dělalo autorovi evidentně potíže, což je ale běžným rysem začínajících spisovatelů. Ale nakonec i ve světě naprosto odlišném od toho našeho se musí odehrávat příběh, který vypráví o člověku, lidské společnosti a světě, ve kterém žijeme. A právě zde nacházíme zlatou jehlu v kupce sena.

Oprostíme-li Arilu a její vývoj během příběhu od prvků vyvolenosti, cestování světy, boji různými magickými zbraněmi a jízdy na mýtických stvořeních, zůstává zde mladý člověk s ambicemi zazářit ve společnosti. A protože je Arila kladná postava, její zazáření má zapůsobit na společnost pozitivně. Chce se stát hrdinkou, vzorem národa. To také není nic převratného, zvláště jde-li o akční fantasy. Arila ale zároveň dostává hodně prostoru k introspekci, a ač je vyprávění heterodiegetické, vypravěč nám představuje velké množství jejích myšlenek i pocitů. Mnoho z nich buduje mytickou postavu hrdinky, téměř spasitelky, ale jinde můžeme nahlédnout na vývoj ryze lidského Arilina vnímání společnosti a své role v ní, na postavu Arily občanky. Arila je ztělesněním citátu, někdy připisovaného Winstonu Churchillovi, jindy zas někomu jinému o politické inklinaci v mládí a zralém věku. Mladý angažovaný člověk žije ideály a jeho hnací silou je dosáhnout světové spravedlnosti za každou cenu. „Je ti dvacet a nejsi levičák, pak nemáš srdce...“ Za slovo levičák si dosaďte cokoliv jiného, dnes by se mohlo hodit i ultrakonzervativec. Arila touží v souladu s politickým idealismem mládí po spravedlivém světě, ale jelikož je to inklinace jejího srdce, je tato neuvěřitelná tvůrčí síla emoční, neracionalizovaná, a lehce tak zneužívaná Vůdcem (sic!) z pozic rozumu. Zdánlivě působí její postava naivně, ale není tomu tak, ukazuje důležitou sílu ve společnosti, kterou tvoří ideály angažovaného mládí, tedy politika srdcem. „... je ti čtyřicet a jsi levičák, pak nemáš rozum.“ Pěkná to pointa bonmotu, která ovšem namísto zmoudření vypráví spíše o pragmatismu; ilustrativní příběhy jsou všude kolem nás, postava Vůdce je rovněž jejím reprezentantem.

Arila ale občansky dospívá mnohem rychleji než ve čtyřiceti, což zřejmě umožňuje i rychlost všech událostí světa, ve kterém žije. Nakonec jsou to zkušenosti, jež nás posouvají v našich postojích. Za týden dokáže pochopit, tedy rozumově uchopit, opravdové hodnoty vlastní společnosti, a dokonce i společností jiných. Nahlédne na malou ohrádku svého občanství v kontextu globálního (zcela neglobalizovaného) lidského společenství. Její neuvěřitelné příhody ji formují především v občanské rovině, která ale tvoří podstatnou část její identity (jak to u pronásledovaných společenství bývá). Arila díky svému mládí zůstává idealistkou, ale rozumem již rozlišuje, komu sílu svého politického srdce svěřit. Jistě i ona díky tomu trochu zahořkne, a nakonec je schopná i vraždit, pokud lze za vraždu považovat ponechání člověka ve světě, kde se nelze ničím živit. Ale hodnoty ideální společnosti, které měla ve svém srdci, je schopná realizovat činy ovládanými vlastním rozumem, aniž by ze svých ideálů musela slevit.

Síla idealismu mládí, víry v možnou lepší společnost je nutným motorem každé společnosti. Podstatné je, kdo se díky tomuto motoru sveze a kam. Pochopit své vlastní možné zneužití a racionalizovat své touhy vzděláváním (pokud nemohu jako Arila prožít tisíc hraničních zkušeností za jeden týden) je ideální cesta k občanské angažovanosti, která má moc společnost obrodit. Příběh Arily je pohledem na vzorové občanské vyspívání, které by s trochou štěstí mohlo zakouzlit magií formace a iniciace. Otázkou zůstává, zda se tímto přínos série nevyčerpal již v prvním díle.

[1] STARÝ, Radek. Arila. V Praze: CooBoo, 2021. ISBN 978-80-7661-203-7.